10 % KNĚŽSKÁ ČINNOST

Každá společnost potřebuje své kněze. Ze všech nejvíce ta moderní, která svoje duchovní kořeny zapomněla. Přesto je docela překvapivé, jak malou část mé činnosti naplňovala „duchovenská činnost“. Utěšovat pozůstalé, komunikovat s duchy zemřelých, dělat zádušní rituály, připravovat lidi na přechod do další fáze života, vykonávat obřady… to je krásná a záslužná činnost. Bohužel nežijeme v kmenové společnosti. Aby se člověk uživil duchovenskou službou svému kmeni, musel by v prvé řadě nějaký mít a tomu se v dnešních podmínkách říká sekta. Lidé vám své peníze dobrovolně nedají, protože k tomu neexistuje tradice. Zjistil to i český buddhistický mnich, poměrně slavný, když se pokoušel tradiční žebrání praktikovat. Kromě špatného přijetí zjistil, že pro tento životní styl je v našich zeměpisných podmínkách zima 🙂

Realita je, že současní lidé dokáží dát 20 000 Kč za potisk svatebních ubrousků a mašlí, ale nikoliv za to, že jim připravíte obřad. Nedejbože za to, abyste je připravili na uzavření sňatku.

Takže se musíte živit jinak.

10 % PARANORMÁLNÍ VYŠETŘOVÁNÍ

Jako dítě jsem byla velký fanoušek seriálu Akta X. Jako čarodějnice jsem pak byla značně zklamaná tím, že se vždycky ukázalo, že 9 z 10 lidí, kteří přišli s tím, že jim doma straší, straší spíše, jak se lidově říká, „ve věži“. Že jejich představa o tom, že jsou prokletí, nebo jim doma straší, je zástupný problém, za něco horšího, co ovšem nechtěli přiznat. Bohužel jsem brzy pochopila, že lidé se chtějí se mnou bavit na téma „u nás doma straší, čím to máme vykouřit“, nikoliv na téma „naše manželství se hroutí“ nebo ještě lépe „můj manžel byl jako dítě sexuálně zneužíván a má noční můry“.

Což nás přivádí k nevyhnutelnému závěru, že náplní činnosti čarodějnice musí být šarlatánství: propašovat nějakou tu radu nebo potřebný zákrok mezi děsně okultní rituály.

80 % ŘEŠENÍ BĚŽNÝCH PROBLÉMŮ NEBĚŽNÝMI PROSTŘEDKY

otázka: S čím vším jsou lidé schopni se obrátit na čarodějnici?

odpověď: Naprosto se vším, co si dokážete představit.

A tak se mi lidé svěřovali s problémy jako vypadávání vlasů, neplodnost a impotence, počůrávají se jim děti, mají soudy, sousedé jim na pozemek házejí jablka, utekla jim žena, děti se nechtějí učit… v takové situaci teprve doceníte rozsah zkušeností, které musel mít lidový šarlatán!

Problém přirozeně spočívá v tom, že dávno nejsme kmenová společnost, a všechny tyto oblasti obsáhnout nejde.

Přesto byly moje výsledky znamenité. Spoustu zejména zdravotních potíží koření v psychice a dokázala jsem je zlepšovat. Aloha! Dítě se přestalo počůrávat, muž uřknutý zhrzenou milenkou se opět vzpamatoval, a vystresované ženě se podařilo otěhotnět…

Byla jsem okouzlená mocí rituálu. Lidé se mi svěřovali s problémy, pro které vesměs existovala ve společnosti nějaká jiná autorita, které nevěřili, nebo je zklamala.

Často jsem žasla zejména nad pokrokem moderní medicíny, která považuje za velkou záhadu, že žena potratila poté, co jí její bývalý manžel řekl že „jí to dítě vykope z břicha“, ale zato se klinika na umělé oplodnění až příliš dojemně stará o to, kde si ten milion na další pokus půjčí…

Spousta lidí mi řeklo svůj laický názor, že vyslechnout lidi a projevit soucit musí samo o sobě fungovat… a měli pravdu… Částečně. Některé triky byly jednoduché. A to, když jsem narážela na problémy běžného rázu, které jsem náhodu díky svým zkušenostem dokázala řešit: pár lidem jsem tak našla práci v oborech, které jsem znala, přepsala jim životopisy a drobným podnikatelům zase vysvětlila, jak se buduje dobré jméno a jak se mají propagovat. Moje znalosti mezilidských vztahů také nebyly marné. Dlouho jsem se cítila jako akční hrdina, který zachraňuje svět.

Pak jsem začala narážet. První oblastí, kde jsem narazila, byla terapie traumat. Je složitá a hlavně dlouhodobá. Do jednoduchých rituálů se vpašovat nedá. Bohužel tato problematika prakticky není veřejnosti známá, a nikdo nepředpokládá, že na něj to, co viděl v dětství, mělo takový vliv! Mám podezření, že za to může konzumní kultura, která je postavená na tom, že na všechno nabízí jednoduchá pilulková řešení, o kterých nevíc tvrdí, že si je můžete koupit. Nepotřebujete nic dělat, prostě si lupnete pilulku. Se stejnou mentalitou přijdete k čarodějnici.

Další srážka s realitou bylo, že ke mně bůhvíproč začaly chodit páry a lidé, kteří chtěli řešit zjevné manželské potíže. Vesměs jejich protějšek nepřišel, nebo jsem záhy zjistila, že oba lžou, případně si ke mně přišli pro poukaz na to, moci se rozejít. Přestala jsem přijímat páry.

Finance. V těch jsem byla dobrá, pakliže situace, se kterou klient přišel, šla nějak řešit. Ale jak řešit situaci, kdy po vás jde mafie a dlužíte několik milionů, na to mé rozhledy nestačily. Se zločinem jsem se mnohokrát setkala, většinou se mne do něj klienti snažili navézt. Měla jsem také pár lidí, kteří byli vinni až po strop, a nechtělo se jim sedět. Čaroděj, který se umí pohybovat na šikmé ploše, si jistě dobře vydělá. Pro mě to bylo nemyslitelné.

Řada ostatních případů byli lidé, kteří naprosto selhali. Imigranti, kteří tu už dvacet let odmítali makat, a stále doufali, že jim pečení holubi do huby přiletí (jakmile z nich sejmete tu kletbu!) Třicetileté panny a čtyřicetiletí muži, kteří nikdy neměli ženu. Lidé, kteří si udělali čtyři děti, ale ve svém podnikání coby „duchovní léčitelé“ byly tak nespěšní, že děti za ně živili prarodiče. Co k tomu chcete říct? Pokud měli mí klienti běžný problém, obvykle s ním přišli příliš pozdě, takže se mezitím stal problémem neběžným. Skončila jsem jako to, čemu v medicíně říkají „hřbitov diagnóz.“

Jak  říkal můj poslední učitel, Vincent Bridges, „…mezi beznadějnými případy byly mé metody úspěšné.“

Moje kazuistika byla nejspíš barvitější, než průměrného lapiducha s deseti lety praxe. Některé postavy připomínaly filmové zápletky: umělec, který před posedlostí svojí cikánskou milenkou prchal kolem světa. Žena, která v šedesáti letech nikdy neměla vážný vztah, ale každých pár měsíců si začínala novou zničující romanci v některé z pražských tančíren.

Živilo mne pořádání seminářů, o kterých jsem se snažila si namluvit, že „nevadí, že problémy mých klientů nevyřeší“, poté „stačí, že si udělají výlet do Prahy a trochu se rozptýlí“ a skončila jsem u „no lepší než kdyby seděli doma a chlastali.“ Kromě nesmírně těžkých zadání, se kterými lidé přicházeli, si nešlo nepovšimnout, že typický návštěvník duchovních seminářů je  navštěvuje proto, aby nic řešit nemusel a unikl na chvíli ze svého nespokojeného života. Ten, kdo poprvé použil výraz duchovní turista dobře věděl, co říká.