Odpovědi na tyto otázky mi nebyla zpočátku zřejmá. Po několika měsících jsem pochopila, že moje úloha duchovního věštce a poradce má skutečně smysl, především proto, že současná společnost žádný obdobný institut nemá. Není, kdo by mne nahradil, kromě jiných „šarlatánů“, často pochybných kvalit. Nejblíže tomu, co dělám, by byl stav lidového kněze-šamana. Jenže kde jej v roce 2019 vzít? Nikde. O úlohu toho, kdo lidem říká, co mají dělat, soupeří reklama, média, televize, politická hnutí a zbytky náboženství spolu s nejnovějšími módními terapiemi.

Co vlastně řeší s lidmi moderní věštkyně?

Od doby, kdy jsem napsala (2016) článek Co vlastně dělá taková čarodějnice? jsem si často kladla tuto otázku znova. Co já vlastně ve skutečnosti dělám? A takto jsem si na ni odpověděla:

50 % mých případů tvoří krize středního věku a jiné přechodové krize. Nejčastěji se objevují lidé kolem čtyřicítky, v menší míře zasahuji do osudů mladších lidí kolem 20. a 30. roku života a poté se setkávám s lidmi v okamžiku, kdy odcházejí do důchodu. Výskyt těchto krizí je přirozený, vyrovnat se s nimi musí každý. Patří k řádu života. Odpovědi na ně by mělo dávat právě náboženství se svými rituály, které usnadňují přechod, jenže my už žádné náboženství nemáme. Takže dvakrát týdně odpovídám někomu na otázku, proč je mu 42 a nebaví ho práce, a vysvětluji mu, že je to normální. Že lidé uvěřili tomu, že je práce v kanceláři má naplňovat hlubším smyslem, je veskrze smutné.

20 % mých klientů přivádí osamělost a seznamování. Většina z nich jsou ženy, občas potkávám i muže. Osamělost je obrovský problém, a jelikož zanikl institut vesnického dohazovače a se seznamkami si většina lidí neumí poradit, velmi často se ve své praxi setkávám se ženami, které jsou samy, přirozeně jim to vadí, ale neví, co přesně s tím mohou dělat. Občas mne vyděsí situace, kdy nějaká žena deset let žije na samotě v horách se šesti kočkami, přijde a stěžuje si na deprese. Opravdu jsme ztratili znalost běžného života a schopnost předávání si mezigenerační moudrosti? Lidé nevěří svým pocitům a mají potřebu ptát se experta i na otázky, které jsou přitom zcela běžné.

20 % lidí přivádí otázky konce vztahů. Rozvody a rozchody jsou časté téma, v několika obměnách. Někteří klienti jsou si jistí, že svoje vztahy chtějí zachránit, jiní váhají a část je o konci zcela rozhodnutá. Jedná se o vážné životní rozhodnutí, takže je naprosto logické, že se o tom s někým chtějí poradit.

Pouze 10 % lidí přivádí otázky čistě duchovní povahy. Týkají se buď prokletí nebo paranormálních zážitků a schopností, se kterými se člověk těžko vyrovnává. Člověk se otázkou, zda je prokletý, obvykle zabývá, když vyčerpal všechna běžná řešení. Většina těchto podezření se nicméně nepotvrdí.

Jaké alternativy zvažují lidé, kteří se obracejí na věštkyni?

Ušklebuje-li se někdo nad profesí moderní věštkyně, měl by se v prvé řadě zamyslet nad tím, jaké mají současní lidé alternativy. A nemyslím tím, řekněme, dát se na drogy.

Psycholog. Většina lidí, nutno říci vcelku důvodně, v tuto profesi důvěru nemá. Psychologů a terapeutů, kteří mají skutečný talent, charisma a výsledky, je málo. Jejich specializace obvykle není tak široká, aby pokryla všechny myslitelné situace, se kterými se lidé na obracejí na mne, a psycholog nemůže sama sebe prezentovat jako „expert na život“. Tím by se dostal do role duchovního učitele či vůdce, někoho, kdo zprostředkuje názor vyšších sil. To je role věštkyně. Věštkyně je sice psycholožka, ale její role je ukotvená v odlišných očekáváních, což jí umožňuje efektivně pracovat s vírou klienta. A víra je skutečně mocná. Jenže psycholog se principiálně nezabývá otázkami duchovní povahy, otázkami smyslu, a často se nesnaží svému klientovi poradit, co má dělat, což je ovšem přesně to, za čím lidé přicházejí. Konzultační služby všeho druhu jsou dnes čím dál víc žádané, a není divu: společnost se rozpadá v základních strukturách. Člověk v běžných situacích neví, co má dělat, a neví ani, kde by se to měl dozvědět. Snad na letáčku u praktického lékaře?

Právník je strašně drahý, soudy jsou dlouhé a výsledky nejisté. Systém pro vás nic neudělá, a obracet byste se na něj měli až v situaci, kdy není jiná možnost. Navíc i právník, jak mi kdysi jeden prozradil, může být efektivní hlavně v situaci, kdy dokáže správně psychologicky zpracovat klienta.

Policajty nemá smysl kontaktovat, pokud jste se sami umazali (přirozeně) nebo pokud se jedná o záležitost v rodině. A záležitosti v rodině lidi nechtějí nikde rozmazávat. Divili byste se, kolik už jsem slyšela pokusů o vraždu. Týrání dětí, incest a znásilnění ani neuvažuji, těch se nahlásí naprostá menšina. Spoustu zločinů zůstává  ve tmě jen proto, že svoje blízké příbuzné člověk neudá. U případů jako domácí násilí, vydírání, stalking a nebo zločiny z vášně,  vám stejně často nepomohou. Je to na vás, jak se situace zhostíte.

Doktor na vás nemá čas, stejně neví, co vám je, většinou ho to ani nezajímá. Má dost práce s tím, aby vykázal pojišťovně hlášení na předpisovém papíře. Nejlepší, co může moderní člověk od zdravotnictví očekávat, je, že ho neotráví a nezabijou. Vyléčit se musí sám. Zde přichází na řadu rozsáhlá nabídka alternativních přístupů, léčitelů, podpůrných terapií a svépomoci, kam většinou ale má práce nezasahuje. Málokdo mne totiž vyhledává čistě skrze zdravotní potíže, s takovou stížností většinou míří jinam. Setkávám se však s případy, jejichž příčiny jsou nevysvětlitelné nebo zjevně psychosomatické.

Nejzřejmější alternativou by tedy byli paranormální vyšetřovatelé, jasnovidci a jim podobní. Problém je, že klienti se těchto typů bojí. Nevěří jim, chtěli by si s někým promluvit o duchovních věcech, ale „rozumně“. Nikdo se nechce stát obětí bláznivého čaroděje nebo sekty. I moderní člověk si uvědomuje, že zacházet s duchovními silami je nebezpečné.

Role moderní čarodějnice

A tady někde, na tomto rozcestí, je moje úloha. Role, která je nenahraditelná, nejspíš i v rámci nabídky služeb různých šarlatánů, která je skutečně bohatá a širší ze dne na den. Jenže svojí šířkou opět zavádí lidi do dilemat, komu z nich vlastně mohou věřit. V tomto ohledu je doba nemilosrdná. Otázek se na nás snáší mnoho, a míst, kde můžeme hledat odpovědi, je čím dál víc, ale současně žádná autorita už ve společnosti není všeobecně vážená. Možná, že v tom spočívá část kouzla věštecké profese: profese, která tu byla, na rozdíl od všech ostatních, s člověkem tisíce let.