Co se stalo magického letos na čarodějnice

Čvn 24, 2018Žádné komentáře

Čarodějnice jsou magické.

Přesvědčuju se o tom každý rok. Něco podivuhodné se vždycky stane. Probudí mne živý sen nebo přijde náhoda, která se zdá být magická. Letos taková znamení přišla dvě, a připomněla mi jediné kouzlo, na které stále věřím.

Na vydání své knihy jsem čekala přes dva roky. Už jsem to na prvním místě dávno vzdala, a začala jednat s jiným nakladatelstvím. Říkala jsem si, teď si počkám. Počkám, co se bude dít.

Další rok na jaře, tedy letos, mi přišly najednou dvě zprávy z obou knižních domů. Máme termíny pro vaše knihy! Už to bude. Ať prý se podívám do plánu.

Našla jsem si ho.

Bylo tam

30. dubna

Ve druhém stálo

duben / poslední týden

Na čarodějnice. To byl vypečený dárek. Docela jsem se nasmála, a řekla jsem si, “Tak jo. Já to ještě zkusím. Možná na mně svět ještě nezapomněl a budou další knihy.”

Připomnělo mi to jinou historku…

Jednou jsem jela v metru za svým učitelem, posadil se vedle me člověk, na něhož jsem zůstala po zbytek cesty zírat. Měl na sobě fantasy kostým čaroděje, se špičatým kloboukem, pláštěm a špičatýma botama. Ten plášť byl pošitý stříbrnými magickými znaky. Protože jsem jela na rituál, a sama jsem se snažila vypadat co nejvíc nenápadně, dostavil se podivný pocit, že mne stejně “někdo vidí” a má z toho náramnou legraci…

Po příhodě s knižními plány jsem samotný poslední duben očekávala s lehkým pobavením. Jelikož pohanské svátky neslavím, a rituály už nedělám, nemělo se dít – teoreticky – vůbec nic. Co se v pondělí událo, mi vytřelo zrak. Byla to asi nejdůležitější událost uplynulého roku, dost možná ta největší i pro roky nadcházející.

Po svém odchodu z čarodějské branže jsem se šla věnovat umění.Potkala jsem někoho, kdo má božský talent, a tak jsem se rozhodla, že se přičiním o to, aby skončil někde v muzeu, a ne v ateliéru pověšený na trámu, jak to s umělci vesměs bývá.

To jsem netušila, jaký kříž jsem na sebe vzala. Byly to krušné dva roky. Nejednou jsem měla pocit, že žiju ze vzduchu a z naděje.

V pondělí 30. dubna zazvonil v našem ateliéru producent, který se stala o velké hvězdy popmusic, a nabídl nám celoevropské turné.

Vyznavači New Age to přijde jako normální zhmotněná myšlenka. To přece děláme, ne? Vysíláme do vesmíru přání. Ale já jsem tou dobou už byla z kouzel a zhmotňování docela vystřízlivělá. Věděla jsem, že něco takového, co se nám právě stalo, se – mimo legendy a filmy – neděje. Věděla jsem, že když přijde někdo, a nabízí vám vaše nejvroucnější touhy, obvykle za to něco chce, nejčastěji vaši celou duši na stříbrném odnose 🙂 V umění a showbusinessu nikdo nikomu nic jen tak nenabízí, tím méně, že “vás udělá”.

Uvědomila jsem si, že kdyby se to stalo o dva roky dříve, celá ta příhoda s knihami a potom tohle, že bych to připisovala moci svých kouzel… kterých bych jistě udělala celou hromadu a pořád dokola se modlila za splnění svých cílů.

Ale protože jsem se zklamala, rozhodla jsem se na počátku své nové cesty cesty, že žádná neudělám. Měla jsem všechny možné důvody a špatné zkušenosti, a k nim jedno opožděné náhlé protření: vzpomněla jsem si na jednoho kluka, který byl v jádru ateista, i když se o magii zajímal. Prohlásil, že on by si žádná kouzla na štěstí nikdy neudělal. To nás všechny šokovalo. Proč ne?

“Protože bych pak nevěděl, jestli ten úspěch byl jenom můj,” odpověděl.

Dnes daleko víc chápu, o čem mluví.

(Mimochodem, udělal velkou kariéru. Do Prahy přišel v ohavném svetru odněkud z vesnice. Dnes je z něj slavný člověk.)

Nemůžu říct, že mne to překvapuje. Lidé, kteří vsadili na práci, a ne chytání lelků, uspěli. Znáte ty textíky na produktech o tom, že tento výživový doplněk “nenahrazuje bohatou a vyváženou stravu”, popřípadě lékařskou péči nebo pomoc právníka?

Většina vyznavačů magie neuspěla, protože si nedočetli podmínky smlouvy. Přiznám se, že jsem dosti dlouho na nějaký ten zázrak také čekala. Podlehla jsem příslibům množství lidí, kteří mi něco naslibovali, tu věštby, onde zase proroctví… navíc se samou duchovní prací člověk stával čím dál víc nepraktický a fixovaný na ony duchovní světy.

(“Dělat mystiku?” řekl mi kdysi přítel. “Pár jsem jich znal. To je tak na to, dostat plíny a pečovatelku.”)

Když jsem si sedla, abych se z dvojího “čarodějnického” překvapení vzpamatovala, neměla jsem sklon vidět znamení a kouzla. Jenom práci. Vytrvalost a nezdolnou naději i ve chvílích zoufalství. Viděla jsem těch deset výstav, které jsme na kolenou postavili, které neskončily ziskem. Viděla jsem svoje pobíhání po nakladatelích, kteří hledali, jak můj honorář snížit na půlku a pak ho pozdě zaplatit. Sliby chyby. Člověk se naučil nikomu nevěřit, od nikoho nečekat nic dobrého a pracovat, jako kdyby zázrak, ve který doufá, nikdy nepřišel.

To je totiž ten paradox, který je docela zásadní. Doufat v to nejlepší, čekat štěstí, ale zároveň na nic nečekat, protože to nemáme v moci. Na štěstí nejde spoléhat. Většina umělců zemře ve falešné naději, že je jednoho dne někdo “objeví”. Další se po vzoru legend rozejdou na rozcestí, aby se tam upsali Ďáblu…

Protože žít jenom ze snahy a z víry, to vydrží málokdo. Ale to je to jediné kouzlo, na které věřím. Člověk musí věřit. Sama v sebe. V osud. V sílu prozřetelnosti. V něco prostě.

Jinak by se dávno pověsil.

P.S.

Mám ráda oheň. Oheň je skvělý. Je to ničení a očista. Je to náhlá inspirace a božský průlom. Jak to napsal v románu Jack Kerouac v románu Na cestě:

Mám rád lidi co hoří – hoří – hoří jako ta báječná rachejtle…

Letní škola magie

Naučte se principy magických rituálů a čarování, každý týden s jednou zábavnou lekci, která vám přijde e-mailem. Zaregistrujte si můj bezplatný kurz a podívejte se, jaká mystéria nás čekají společně.

- Anima Noira

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Skupina on-line

Konzultace

Spirituální konzultace s Noirou telefonicky on-line

Konstelace

Konstelace ve skupine Praha