“Potrhané kořeny jsou základem všech potíží”

Sára Ráchel je novodobá čarodějnice, působí u Brna. Vychází ze starých evropských tradic a ty obohacuje rituály, které se naučila z argentinské santeríe. Sama řadu let hledala cestu k odkazu svých židovských předků. Toto mi napsala:

Přečetla jsem si Tvůj článek. Musím konstatovat, že mnozí z mých klientů, kteří mají „nepořádek“ v životě, pocit, že jim „nic nevychází“ a jakýsi životní styl „ode dne ke dni“ mají jednu věc společnou. Mají potrhané kořeny. Začínám vždy pracovat s polem předků. Vedu je k tomu, aby pravidelně své předky uctívali, aby jim poděkovali za to, že zde mohou být a že přišli na svět díky jejich mnohdy těžkým osudům. Potkávám lidi, kteří se nikdy nevyrovnali s odchodem svých rodičů, přestože už je to třeba deset let. Všem svým klientům doporučuji alespoň 1x měsíčně uctít předky. Pokud se bojí, dělám rituál s nimi za asistence Santa Muerte (”Svatá Smrt”, odpovídá naší kmotřičce smrti, pozn.). Takže, Noiro, myslím že tohle téma je VELMI důležité a je potřeba zavést opět jakousi osvětu a pomoci lidem, aby si uvědomovali sounáležitost se svými kořeny. Ostatně v této sféře se nám velmi hodí mít přístup k síle rodu a ke zkušenostem předků.

“Skladování uren v bytech je strašlivá chyba”

Tato čarodějnice měla zkušenosti se stejným typem příběhů, který jsem zde už vyprávěla:

To skladování uren v bytech, to je opravdu „skvělý nápad“! Letos jsem byla akutně volaná ke klientce, byla jí lékařka již v důchodovém věku, které zemřel manžel. Za života se k ní nechoval pěkně, měla s ním “peklo“. Dcera této doktorky jí z nepochopitelných důvodů nechala část popela zatavit do křišťálového srdíčka, aby “měla památku na manžela“, dokonce urnu s popelem otce jí nechala v pokoji.

Dobře myšlený skutek dcery měl na ženu nečekané účinky:

Ta skoro ze dne na den ochrnula na nohy, a protože vlastní dům, kde má nahoře byt a dole ordinaci, zůstala bydlet dole a spala v ordinaci na gauči. Dcera jí nosila dolů i jídlo. Okamžitě jsem nařídila veškeré ostatky uložit do rodinné hrobky udělat zádušní hostinu, jako bývá po pohřbech. U nás se tomu říká „zapíjení kůže“. V ordinaci jsem udělala šamanskou konstelaci, kdy jsem mrtvého vypakovala z objektu. Lékařce se konečně vrátila barva do obličeje, po mém příchodu vypadala jako masky na hallloween, bledá a zesinalá. Brečela se a stále opakovala, „Jako byste ze mně sundala náhrobní kámen…. on mě za ty nohy táhl sebou“.

Chtěl manžel svoji živou ženu vzít s sebou do společného pekla? Inu, pokud se o to snažil celý život, není se, čemu podivovat. Svět živých a mrtvých má zůstat rituálně oddělen, a zištné služby pohřebních kanceláří, které se nestydí nutit lidem podivné talismany, nejsou vedené poučenou snahou.

Ostatně i naši předkové v nakládání s ostatky vyjadřovali svoje přesvědčení, zda se dotyčný stal “dobrým duchem”, proto se uctívaly ostatky světce, nebo “nepokojnou duší”, jak o tom svědčilo pohřbívání sebevrahů mimo kostelní zdi. Žádná mně známá kultura si nebere mrtvé bez obřadu, aby s nimi sdíleli obydlí, a nevyrábí talismany z lidí, kteří nás týrali za života – leda, že by je zamýšleli použít jako černou magii…

Když slyším podobný příběh, vždycky mne “omejou”. Na obranu lidí se však musím pozastavit nad tím, jaká je nejpravděpodobnější příčina. Podobné příběhy se nejspíš dějí hlavně proto, že jsme vysoce ateistická, konzumní společnost, kde 70 % lidí ani formálně nepřináleží k žádné duchovní tradici, která by jim řekla, co se se zemřelým má dělat. A tak si vyzvednou urnu a neudělají nic. Pro mnoho lidí, kteří na posmrtný život nevěří, je “ztrátou peněz” investice do hrobu. Bohužel většina pohřebních společností nemá v plánu nic jiného, než jak pozůstalým prodat předražené zbytečnosti, a to nejdůležitější, tedy samotný obřad, se nikdo nepostará. Aby člověk vnímal, že není dobré spojovat světy živých a mrtvých nemusí být právě paranormální vyšetřovatel. Jen pár dní poté mi přišel následující příběh, který ilustruje psychologické aspekty přechovávání uren:

Děkuji Vám za článek. Velmi mnou rezonuje zejména část o prokletých domech. Z jednoho se mi podařilo odstěhovat před měsícem. Při koupi mě napadlo, že je to můj vysněný dům. V blízkosti města, přitom v přírodě, velké okolní pozemky a les… přátelé nám jezdili pomáhat s opravami. Dlouho jsem nemohla otěhotnět, přesto dva měsíce po nastěhování čekala první dceru. I přes to štěstí, že se mi v něm narodily dvě děti, mě dům neskutečně vysával. Čím víc jsem pracovala a snažila se vydělávat, snažila se, starala se o děti, tím míně se nám s manželem dařilo. Dům byl permanentně rozestavěný. Až později jsem pochopila, proč. Manžel tam měl urny svých rodičů a bratra – všechno alkoholici. Nakonec se rozjelo i jeho pití. Byla jsem byla čím dál sklíčenější, neviděla jsem před sebou už žádné štěstí. Trpěla jsem záhadným kašlem, který neměl žádnou příčinu. Manžel mě začal ponižovat, nakonec padlo pár facek. Začala jsem ho nesnášet. Pořád jsem si namlouvala, na jakém skvělém místě bydlím. Nakonec jsem se jednoho dne odstěhovala do pokoje u mámy. To bylo právě před měsícem. Kašel mě po letech opouští, syn se přestal počůrávat, děti jsou čím dál lepší. Opustil mne pocit bezmoci. Najednou to jde, i bez domu, kde jsme utopili veškeré peníze. Opakovali jsme osud předchozích majitelů – alkoholismus, krach manželství, krach podnikání. S tím domem něco není v pořádku. I bývalí majitelé začali s rekonstrukcí, také do toho vstoupil alkohol, rozvod, krach. Ten dům jsme přes veškerou snahu nedokončili. V podstatě nic, na co jsme šáhli, nebylo v pořádku, když už to bylo dokončeno, něco přestalo fungovat. Spotřebiče se kazily, přátelé nás přestali navštěvovat. Nikdo k nám nechtěl. Moji rodiče se u nás necítili dobře, měla jsem období, kdy jsem jen přijela, přenesla nákup do domu a nešla ven, ani květiny tam neprospívaly.

Příběh čtenářky je velmi typický, a jeho různé prvky se stabilně opakují v každém vyprávění o prokletém domu. Alkoholismus, vyvolání rodového “démona alkoholu”, a sestup každého dalšího obyvatele po spirále bezmoci a násilí. Objevují se záhadné psychosomatické potíže, a samotný dům, který je jakoby nepřátelsky naladěn, se stává bezednou jámou na peníze. Často v takovém domě dochází ke chronickým potížím se statikou, plísní a s vodou.

Udělali chybu, že bez rozmyslu koupili dům, kteří předchozí majitelé doslova “propili”, a ztratili v nucené dražbě. Tento příběh hádám, v současných Čechách a na Moravě nebude až tak vzácný. Nemovitostí je málo a boj o ně veliký. To, co vypadá jako skvělá koupě, se může ukázat nad vaše síly, pokud přehlédnete energetickou stránku věci.

I lidé, kteří jsou jinak vcelku skeptičtí, se se mnou shodují, že existuje něco jako genius loci, tedy duch místa. Jsou místa, kterým se člověk vyhýbá. Pokud si člověka takový duch přitáhne, má od podstaty sklon k tomu tragické osudy opakovat. Je-li obyvatel domu vlečen rodovou karmou, postavit se temným silám se může ukázat být nad jeho síly…

Máte pravdu s těmi urnami, máte pravdu. Oni jakoby nechtěli být pohřbeni a můj stále ještě manžel plnil jejich přání. Když jsme se přestěhovali, otěhotněla jsem. Urny měl v patře nad námi, přesně pod tím místem byl pelech mé fenky. Za pár týdnů jsem věděla, že umírá. Když se mi narodila dcera, zdálo se mi, že má tchýnin výraz. Naštěstí jen na chvíli, dnes už se více podobá mně. Na rovinu přiznávám, že jsem tchyni s tchánem a švagrem neměla ráda. Upili se, byli to lidské trosky, kterým nedělalo problém se opít u nás doma a ležet posraní na podlaze. Ty urny jsem zanesla do garáže. Týdny šly dál a já jsem si všímala, že manžel je tam s nimi čím dál častěji. Udělal domácí pálenici a zdržoval se tam a pil.

Před pár lety jsem podobný příběh slyšela, ve své podstatě však nebyl až tak drastický. Můj klient, který se po svatbě přestěhoval do domu své ženy, našel starý kabát a peněženku, která patřila tchánu. Začal je nosit, a po třech měsících si začal na sobě všímat, že chodí pít do stejného kumbálu, kam se dlouhá léta chodil upíjet jeho tchán… naštěstí byl natolik bdělý, aby všechny věci po něm zničil, když jsem mu vysvětlila, která bije.

“Existují zlí duchové předků?“

Tato otázka bývá formulována i jinak: Co když mí zesnulí příbuzní byli špatní lidé? Mám se na ně obracet i tak? A jak je to třeba v případě, že byl člověk zneužíván nebo týrán někým ze svého rodu? Může rituál udělat i tak, aniž by mu to ublížilo?

Nechala jsem si tohle obtížné téma nakonec z dobrého důvodu. Odpověď není jednoduchá. Samozřejmě, že pokud vaši předkové byli banda lumpů a navzájem jste se vydědili, nebude mít taková praxe smysl. V předchozím díle jsem nepřímo naznačila, největší prospěch z těchto rituálů budou mít lidé, kteří mají, z čeho čerpat; jejich předkové byli významní nebo alespoň dobří lidé. Když se o spojení s předky pokusí někdo, kdo o nich ví, že to nebyli dobří lidé, s největší pravděpodobností mu to neublíží. Spíš může zjistit, že jeho duchové předků jsou v tak špatném místě (smaží se někde v očistci), že jediné, co může udělat, je se za ně modlit. Což by měl udělat alespoň jednou za rok, popřípadě nechat sloužit mši. Oběti zneužívání se mohou chtít ze svého rodu vymanit, například tím, že veškeré kontakty přeruší, změní si jméno apod. Mohou se navázat na novou linii předků, například sňatkem.