Krysaři, krysy a postskriptum za okultně vedeným pokusem o převrat a revizi českých dějin

Uplynulý týden jsem se přesvědčila o tom, že bůh skutečně nehraje v kostky. Když se někdo ukazuje v hnědých košilích před čtvrtmilionovým davem, těžko můžeme mluvit o „skryté symbolice“. Skrytá je možná těm, kdo se rozhodli vidět císařovy nové šaty. Ve svém dnešním komentáři zmíním krysaře, kteří vedou mladé lidi na kraj útesu, i krysy, které by nám mohly být užitečné velmi brzy. Jaké perspektivy k tomu všemu zaujímá moje generace?

Česká komedie po iluminátsku: Agenti CIA teď zapíjejí žal po hospodách

Před pár lety jsem narazila na internetu na hromadu emailu údajných českých iluminátů, satanistů a zednářů. To co mě nakonec přesvědčilo o jejich autentičnost bylo uniklé prohlášení velmistra spiklenců ve smyslu,

„Tady s tou partou idiotů, amatérů se nic nedá dělat – vzdávám to, rezignuji na svůj post a příchod Antikrista!“

Česká republika je údajně zemí se zvláštní spirituální ochranou. jak pravil můj kamarád, „Jsme totiž zemi kde pro-investujete miliony za státní převrat miliony a ona je z toho zas jen humoreska s Uhlířem a Svěrákem.

Agenti CIA se musejí po hospodách opíjet žalem.

Méně humorné některým občanům připadají souvislosti, na které jsem upozornila ve svém předchozím článku. Jsou jimi průvody politicky angažovaných dětí s bubínky a podkolenkami, nebo přítomnost mládežnického řečníka na tribuně, kterému z nějakého důvodu produkční agentura vytvořila šatník ve stylu 20. let NSDAP. Dobře placený profesionál by si přeci nedovolil zahrát takové faux pas, pakliže by jej sám zahrát nechtěl.

Konspirační server Aeronet ve svém bohatě ilustrovaném exposé nabízí každému možnost prohlédnout si císařovy nové šaty. Krásně mi to navazuje na začátek k obrázku slunečního císaře, kterým jsem otevřela celou tuto debatu. Autor se dopouští několika vzkazů, kterými rozhodně nepopřel, že by mé spekulace směřovaly na špatnou stranu.

(titulek 25/6/2019) Už zdaleka nejde jenom o propagaci Sudet, na scénu nastupují podprahové symboly a vzkazy, kterých si všimnou jenom zasvěcení!

Možná tedy paní Miluška z Jižních Čech, která je věrnou čtenářkou Aeronetu, v úctyhodném věku 93 let, je spíše narážkou na onen symbolický jazyk „zasvěcených“. Číslo 93 má v novodobém okultismu funkci pozdravu, Aleister Crowley jím podepisoval svoje dopisy.

Mináři a jiní krysaři

Aeronet si zcela správně všímá, že klíčovým aspektem ovládnutí dějin je, že minulost se zapomíná, a způsob, jakým se utváří nová generace:

Zákon času je krutý v tom, že staré generace umírají, aby mohly vyprávět, co zažily. Potomci potom zapomínají vyprávění rodičů, až nakonec vnuci neví o historii prarodičů a o tehdejších událostech světových dějin vůbec nic

Všímá si toho tentýž den také Erik Best ve svém komentáři:

Krysaři poblouzňující děti po celá desetiletí jsou dospělí, kteří před každou novou generací zastiňují realitu fungování světa. Dospělí ovládají školy, média a pracovní místa, a neustále předkládají krátkodobé pohledy, které neberou v potaz základní zákony přírody. To se projevuje erozí všech pilířů společnosti (…) V internetové éře se Krysaři stále více vyjevují jako mladí lidé, kteří pobluzují dospělé, i když sami nerozumí fungování světa natolik, aby mohli pochopit, že jejich zjednodušená řešení klimatické změny, nerovnosti a vládnutí jsou tím posledním krokem přes útes. Krysař Mikuláš Minář toto symbolizuje, když říká, že jedinou možností, jak udržet masy pospolu, je vyvarování se konkrétních názorů.

My o vlku, a vlk za humny. V den, kdy vyšly oba tyto komentáře, jsem na jednoho krysaře shodou náhod narazila. Na Právnické fakultě jsem navštívila přednášku motivačního řečníka Petra Ludwiga, autora bestselleru Konec prokrastinace. Je zajímavé, že přesto, že se knihy údajně prodalo 100 000 výtisků, neznám osobně nikoho, kdo by ji četl a to se mezi podnikateli a v motivačním žánru dlouhodobě pohybuji. O tom, jak se kupují řebříčky New York Times ovšem něco vím, takže si dovolím nestydatou spekulaci, že někdo Ludwigovi jeho slávu koupil. Pokud jste si toho dosud nevšimli, také práva na knihu popřípadě filmová práva se na Západě již běžně používají k legalizování velkých úplatků a jiných toků peněz. Důkazem toho budiž každá další memoárová kniha politika, která nikoho nezajímá a nikdo ji nečte, naposledy životopisný román Michelle Obama Becoming.

Je to další z těch věcí, které vás nutí obdivovat profesionální marketing, který předvádí se svým týmem Andrej Babiš. Alespoň byl od té lásky, že svoji knihu, kterou nenapsal a která nikoho nezajímá, rozdává a podepisuje zadarmo. To si Petr Ludwig přirozeně dovolit nemůže, jinak by jeho autorita nebyla věrohodná.

Podvod jménem Petr Ludwig: Mládežnická fronta vyhlašuje „Konec prokrastinace“

Ludwig v živém projevu působí jako trubka, které jeho velicí důstojník zapomněl zaplatit kurz řečnění. Občas se to stane, no.

První dáma USA také špatně mluví a k tomu má příšerný přízvuk.

Ale stát by se to nemělo. Já si kurzy herectví, výslovnosti a přednesu platím a to na ně nepobírám subvenci. Člověk by prostě měl svoji práci brát vážně, a ne jen tak na půl prdele. (Jak prohlašoval můj zesnulý učitel magie, americký záhadolog Vincent Bridges, „Většina lidí dělá magii je tak na půl prdele.“) 

Ale s takovouhle tu revoluci nedotáhnete.

Ludwigova přednáška Nastavení mysli: Jak změnit svoje myšlení opravdu o změně myšlení byla, ale ne asi tak, jak si důvěřivý návštěvník představoval. Dozvěděli jsme se, že projevem osobní odvahy je jít demonstrovat za odstoupení Andreje Babiše, že svoji knihu podepsal také Hillary Clinton a že nejdůležitější je kritické myšlení, které se projevuje tím, že v žádném případě nečteme Parlamentní listy.

Projev osobní odvahy jsem zaznamenala, skutečně jeden mladý pár ze sálu odešel ve chvíli, kdy se přednáška zvrhla v nezřízenou propagandu. Sama jsem dost odvahy neměla, abych neurazila přítelkyni, která mne s sebou vzala, ale dost mne svrbělo na jazyku, jak se autor vyrovnává s přítomností okřídlených výrazů jako je Clinton Body Count (česky přibližně, „počítáme hromadu mrtvol pod Clintonovým kobercem“). Také z publika zřejmě někdo tento termín už slyšel, proto bylo reakcí na první zmínku této dámy mrazivé ticho.

Skladba publika totiž nebyla příliš šťastně vybraná. Promítané záběry na postřílené studenty v téže posluchárně ke konci války nesklidily plánovaný ohlas, a mám i takový pocit, že obligatorní hrdina Holocaustu se u skeptických pražských právníků s velkou nesetkal. Jako záporný hrdina byl představen premiér Babiš a typizovaný volič SPD.

Klima, potravinová soběstačnost a krysa coby nejlepší přítel člověka

Včera jsem na Facebooku zachytila dobrý hlod:

V budoucnu bude naším nejlepším přítelem krysa. Je totiž k jídlu a umí najít vodu v podzemí.

Jak pravil vox populi, „To je dobry vtip jen abych se mu pak jeste smali az bude aktualni.“

Spoustě lidem z mojí generace totiž připadá kolaps potravinového systému jako možný, pravděpodobný. Možná i s tím souvisí snaha o rozbití Agrofertu: nebude-li, nebude chleba. A to doslova.

Můj spolubydlící, moje dobrá kamarádka a učitel angličtiny (jiný – tento sem uprchnul ze Spojeného království před deseti lety) se všichni učí farmaření a chystají se zcela vážně uprchnout na venkov, opevnit se a obnovit stará řemesla.

Já zůstávám ve městě vydělávat prachy. Až to tady všechno bude hořet, budu se na to raději dívat seshora z fajnového baru.

Už delší dobu pozoruji naprosto děsivý, chaotický pohyb mladých lidí (mileniálů – mojí generace) z místa na místo kolem světa. Máme-li věřit hlavní tezi Darwinovy evoluční teorie, pak přežívají ti jedinci, kteří se nejlépe dokáží přizpůsobit prostředí. Lidé kolem mě maximalizují svoje šance tím, že si vytvářejí lokální podpůrné struktury, potravinovou soběstačnost a nebo pracují na dálku pro klienty z dražších zemí a žijí v levnějších. Když všechno, co potřebujete, je jeden kufr, opravdu to vaši šanci na přežití zvyšuje.

Cesta z města: Když není, kam prchnout

Ve svém zdařilém seriálu o úpadku velkoměst se naposledy opřel Paul Joseph Watson do Londýna. Video s názvem London is s Shithole ilustruje v komentářích převažující postoj mojí generace, že nejlepší, co můžeme udělat, je pořídit si zbraně, dát se na kurzy sebeobrany, farmaření a vystavět si bunkr. Samozřejmě, ne každý je psychologicky vybaven na všechny části tohoto nového „preppper“ životního stylu (česky – preppeři – ti, kdo jsou připraveni na očekávaný kolaps společnosti) a já jsem toto zářným důkazem. Těžko vyměním střevíčky za holinky, takže zůstávám v babylonských útrobách města, které se začíná měnit v nádhernou, ale apokalypticky předraženou zašívárnu.

Do Prahy dnes uklízejí studovat svoje děti pánové z východu i západu, jsou části Vinohrad, kde obchody nemají ani cedule česky. Praha zaznamenává také obrovský nárůst turismu, s tím, jak se každá slavná západní metropole stává méně slavnou a méně bezpečnou. Pro místní to znamená, že budou ve čtyřiceti bydlet po čtyřech na bytě, a za svůj pokoj platit deset tisíc. Taková je nyní moje existence, za kterou jsem vděčná.

Svým klientům už ale dva roky radím odjebat se z Prahy. Jste-li svobodná žena s průměrným platem, nemůžete to přežít. Spoustu lidí si myslí, že se dobře zašijou v Praze, což způsobuje že pronájem pidibytu v centru (nebo teď už i kdekoliv jinde), který před 8 lety stal osm až deset tisíc, se dnes vyšplhal na dvakrát tolik. Za pronájem garsonky v centru Prahy dnes zaplatíte šestnáct až osmnáct tisíc, typicky plat se pořád pohybuje kolem dvaceti.

Jediné, co mne na této situaci těší, že pokud mají pravdu všichni ti spekulanti, policajti a rozvědčíci, tak Česká republika má jakousi zvláštní polohu mezi východem a západem, a organizované zločinecké gangy, mafie nebo dokonce islamisté se údajně dohodli na tom, že tady v tom místě bude klid, aby se tam mohli jezdit rekreovat v lázních a uklízet tam svoje děti a manželky. Nevím, co je na tom pravdy, ale osobně bych tomu věřila. Jediné, co mne drží v Praze nad vodou, je vědomí, že pokud by těch lidí, kteří se sem přišli zašít, bylo kritické množství, zřejmě by to vystačilo na to, aby zajistili že Praha bude jako New York City – kurevsky drahá, ale bezpečná.