Někteří odvážnější, zejména v období puberty začnou zpochybňovat domácí pořádky a snaží se o dialog. Jedovatí rodiče ovšem dialogu nejsou schopni. Reagují popíráním, mlžením nebo otevřeným zastrašováním.

Často se také dozvídáme věci, které naše pocity přímo popírají a zpochybňují: „Nestěžuj si, jinde je to mnohem horší!“, popřípadě se odkazují na to, že pro vás udělali všechno po materiální stránce: „Ale vždyť jsi dostal nové boty!“

A tak jsme se smířili s tím, že jsme na víc neměli nárok a vyrostli s pokřivenými představami o lásce a domově.

Tyto představy hrají obrovskou roli pro naši schopnost v dospělosti vytvářet blízké vztahy. Snadno si můžeme představit, s jakými potížemi v zaměstnání, v manželství i jinde se potýká člověk, který v sobě nosí program „Nezasloužím si slušné zacházení.“

Dnes si budeme povídat o dalších aspektech procesu, jak se dostat z područí moci jedovatých rodičů. tato cesta často nekončí vaším odchodem z domova, svatbou nebo ani jejich smrtí.

V prvním díle seriálu jsme hovořili o tom, že někteří rodiče selhávají v tom, aby svým dětem vytvořili skutečný domov, a jak poznat, že toto mohl být i případ vaší původní rodiny. Dotkli jsme se různých způsobů, kterými se tato rána v dospělosti projevuje, jako jsou deprese, závislosti nebo psychosomatické obtíže. Hovořili jsme také o tom, jak důležitý je v prvé řadě připustit si, že „to nebylo dobrý“ a vyhnout se nejrůznějším pastem ve formě povrchního odpuštění nebo esoterických bludů, které číhají na duchovně zaměřeného člověka. K tomu jsme společně četli první kapitolu knihy „Když nám rodiče ničí život“, kterou najdete u článku ke stažení.

Když nám rodiče ničí život

My jsme ti lidé z černé kroniky

Pro oběti zanedbávání a zneužívání je často nejradikálnějším krokem uvědomit si, že to nejsou „oni“, nějaké blíže neurčené děti, o kterých slýcháme maximálně tak v černé kronice a televizních novinách, ale MY – slušní lidé, kteří chodí do práce – kdo si s sebou nese hluboké jizvy z dětství.

Jizvy vznikají všude tam, kde nejsou naplněny bytostné potřeby dítěte: potřeba lásky a bezpečí, ocenění, nastavování hranic, potřeba předávání morálních hodnot. Jedovatí rodiče se zřídkakdy dostanou přes zajištění základních fyzických potřeb dítěte. A někdy selhávají i v tom, například, když jako dítě musíte snášet doma scény příšerného domácího násilí. Domov selhává ve své funkci místa, kde se cítíte bezpečně a přijati a kam se rádi vracíte. Abych svým klientům objasnila, jestli jejich potřeby byly naplněny, často se jich ptám, jaká byla doma atmosféra a zda se tam cítili bezpečně.

Měli jste právo být dítětem

Jedovatí rodiče kromě toho, že nedokáží naplnit potřeby svých dětí, často sami vyžadují, abychom se stávali zdrojem naplnění jejich potřeb a přebírali na sebe jejich povinnosti:

• Nezapomenu na to, když mi otec v dospělosti se vší vážností nastínil svůj nápad, že jim budu hradit hypotéku, protože jemu se nikdy nechtělo chodit do práce.
• Mnozí další zažívali, že si rodiče brali jejich naspořené peníze z prasátka nebo dárky od dalších příbuzných, na svoje alkoholové excesy. Dítě, které musí dojít se zálohovanými lahvemi od piva do samoobsluhy, aby mělo na svačinu, nemá žádné dětství.
• Jinou formou takového selhání rodičů v roli rodičů je, když vás zatěžují rozhodnutími, která vám naprosto nenáleží a ze kterých nemůžete mít rozum. Jedna žena ve svých deseti letech čelila otázce své matky, „tak se rozhodni, jestli tatínek půjde do vězení nebo se odstěhujeme z města.“
• Vaše právo být dítětem ohrožují také povinnosti dospělých, které na sebe jako děti přijímáte: „Tak, Péťo, postarej se hlavně, aby se matka najedla, dojdi se složenkami a pohlídej sestru,“ je obvyklé sdělení, které slýchají například děti duševně nemocných rodičů nebo alkoholiků.
• Také povinnost skrývat rodinné tajemství – například alkoholovou závislost – je velkým břemenem ve vývoji dítěte.
• Nejhroznější formou ukradeného dětství je, když jsou děti zatahovány do sexuálních scén a používány jako intimní kamarádi svých rodičů.

Když zachraňujete vlastní rodiče v osobách partnerů

Nízké sebevědomí a zvyk stále zametat nějaké průsery rodičů, držet pod pokličkou rodinná tajemství a snaha zachraňovat jednoho nebo druhého z rodičů si nachází cestu do pozdějších partnerských vztahů. Hovoříme o tak zvané zřetězené závislosti nebo spoluzávislých vztazích.

Někdy stačí, že jsou rodiče nepřítomní

Někdy nejsou rodiče přítomni nejen citově, ale i fyzicky. Tráví dlouhé hodiny v práci nebo nám jinými způsoby dávají najevo, že pro ně nejsme důležití.

Děsivým důsledkem umělé normality za minulého režimu byly situace, překvapivě časté, kdy mladí rodiče zaparkovali svoje dítě u prarodičů, a domů si jej vzali třeba až po letech, nebo když potřebovali dostat byt…

Obvyklou formou citové nepřítomnosti rodičů je, když jsou natolik zaujati vlastním bouřlivým vztahem nebo rozvodem, že vám v nejmenším nevěnují pozornost. Bohužel, mnoho dětí rozvodem nadobro přichází o otce, a tato ztráta se s nimi táhne dodnes. Žena může svého otce, který ji opustil, hledat ve všech mužích svého života, dokud tuto prapůvodní zradu a ztrátu nezpracuje.

Past slušných rodin a moc tajemství

Tajemství toho, proč se cítíte tak mizerně a proč je ve vašem životě „všechno špatně“, bývá dle mé zkušenosti velice obtížné odhalit pro děti z tak zvaných „slušných rodin.“

Rodiny, kde byla každou chvíli policie, bordel, který nikdo nemohl přeslechnout, otevřené násilí a scény, s sebou nesou jednu pochybnou přednost: všichni přinejmenším viděli, co se tam děje, a proto bylo obtížné to popřít.

Pokud ovšem vaši rodiče měli postavení, vzdělání nebo chodili do kostela, můžete snadno propadnout do pasti pocitu „Ale vždyť ono se vlastně dohromady nic nedělo.“ Jezdili jsme na dovolenou, dostával jsem hračky a tak. Úplně nejhorší jsou v tomto ohledu rodiny, které skrývají temné tajemství – tajemství, o kterém dokonce nemusíte ani vědět vy, a přesto vás ovlivňovalo. Mohli jste jej také vytěsnit. Takovým tajemstvím může být někde existující druhá rodina vašeho otce někde jinde nebo situace sexuálního zneužívání.

Oběti sexuálního zneužívání a děti ze slušných rodin mají často i pocit, že se zbláznili, protože „to přece není možné“ a „To si musím vymýšlet, takové vzpomínky,“ zejména, když vám je nikdo zvenčí nepotvrzuje. Terapeutická práce je v takovém případě nezbytná – dostat se k jádru tajemství, k vlastním pocitům a k pravdě o tom, jaké to celé bylo a jaké to bylo pro vás.