Proč jsem pověsila čarodějnictví na hřebík?

Pro 21, 2016 | 3 komentáře(ů)

Tento článek rozčílí spoustu lidí. Mnoho dalších nejspíš jen pobaví a překvapí. Někdo se snad bude cítit dotčen. Většinu lidí nicméně odpověď zajímá. Tento článek je odpovědí na otázku, proč jsem se po 8 letech úspěšné profesionální praxe rozhodla čarodějnictví pověsit na hřebík. Proč jsem tedy pověsila svůj plášť a kotlík na hřebík?

trabl číslo 1

PROSLAVILA JSEM SE… V ČECHÁCH

Podařilo se mi uspět, možná jako žádné české čarodějnici přede mnou.

Zpětně mohu říct, že to byla jedna z nejhorších věcí, co se mi v životě staly.

Být slavný zničí vaše vztahy, soukromí a vůbec všechno, co jste do té doby pokládali za samozřejmé. Například to, že si jen tak dáváte oběd v obchoďáku, a neotravuje vás u toho bláznivý fanoušek. Spousty věcí si člověk neváží jen proto, že vůbec netuší, že je má. Mám na mysli soukromí. Přišla jsem o spoustu dalších věcí. Třeba svobodu říkat, co si myslím. Jako hvězda jste si to nemůžete dovolit. Přidejte k tomu fakt, že polovina lidí, kteří vás znají, vás najednou nenávidí. Jen tak, z podstaty věci. Nelíbí se jim váš ksicht nebo jsou nasraní, že na té obálce časopisu jste vy a ne oni. Druhá půlka lidí, která na vás najednou nabalila, vás miluje, ale váš vztah je zcela jednostraný. Nezajímá je vaše skutečné já, protože ho neznají. Pro ně jste hvězda. Chtějí se s vámi fotit a doma ukázat fotky. Fanoušci především nechtějí vidět nic, co se bije s jejich představou o vás. Vypráví o vás bajky, ve kterých se postupem času přestanete poznávat.

Nechtějte být slavní.

V době, kdy si to rozmyslíte, už je vždycky pozdě. Než na vás lidé zapomenou, trvá měsíce až roky, a vyžaduje to pověsit všechno na hřebík a snažit se, aby se za vámi zavřela voda. Přesně to jsem udělala, a nelituji.

S odstupem času si říkám, že kdyby se mi totéž stalo v jiné zemi, nejspíš by mne to tak nevzalo a zůstala bych. Možná to ještě v jiných zemích zkusím.

Slavná česká závist je řečnický obrat, dokud ji člověk nezažije. Naše národní povaha je taková, že netoleruje úspěch. Vyzdvihuje spíš rovnostářství a solidaritu v utrpení. Na otázku “Jak se máš” se běžně odpovídá “Stojí to za prd”. Legrační to je u českých emigrantů. Kolem nich mohou být pláže, sluníčko a rajská Florida a každý do telefonu domů stejně vykládá, jak jsou Američani děsní a všechno je tam na prd.

Česká reakce na úspěch má dvě polohy, půlka lidí vás nenávidí a druhá polovina vás začne nekriticky adorovat. Vidí ve vás spasitele a myslí si, že nejste ani člověk. To těm prvním nahrává vodu na mlýn. Kombinace české povahy s magií je obzvlášť vražedná. Po své zkušenosti s Američany mám možnost porovnat. Na telefonní věštecké linky typicky nevolá člověk, který je bohatý, úspěšný a šťastný. Na tom se asi shodneme. Přesto, i při té bídě, mentalita, se kterou jsem se setkávala, byla úplně jiná. Důchodkyně, která nic nemá a ve svém domě provozuje zvířecí útulek, si dvacet minut stěžuje a pak se rozsvítí a rozjede se. Postavíte spolu oltářík a na přímluvu Svatého Josefa, patrona zvířat, jim to všem natřete! Jsou to pistolníci. Stěžováním si nezískáváte žádné body. Normální je obdivovat úspěch. Kydáním špíny na člověka, který “se udělal” dáváte najevo, že jste “loser”.

Jedním z nejsmutnějších zbytků mé slávy je pro mne to, když se na internetech dočítám, kdo všechno mne viní ze svých různých neúspěchů a špatných rozhodnutí. Tohle hledání vnějšího nepřítele a viníka mimo sebe je typickým rysem české povahy. V zahraničí se s tím taky setkáte, ale je to obecně rysem té nejnižší společenské třídy, která se z velké části kryje s tou kriminální. (“Tady jsou všichni nevinný!” říká hrdinovi po příchodu do vězení předák ve filmu Vysvobození z věznice Shawshank.)

V Čechách jsem nabyla dojem, že hledání viníka je rysem všeobecným. A kdo je víc podezřelý, než holka, která je úspěšná a slavná a navíc… je to čarodějnice!

trabl číslo 2

NEDĚLALA JSEM, CO JSEM SI MYSLELA, ŽE BUDU DĚLAT

“Dělej, co tě baví” je dobrá rada. Bohužel nezohledňuje, že děláte-li něco jako koníček a pak to začnete dělat profesionálně, zjistíte, že děláte něco úplně jiného.

 Čarodějnice provádí:

  • 10 % klasickou duchovenskou činnost
  • 10 % výzkum paranormálních jevů
  • 80 % její práce tvoří klasické šarlatánství, tj. předstírání řešení běžných problémů neběžnými prostředky

Zjištění, že problémy, s nimiž se na mne lidé obracejí, vůbec nejsou “nadpřirozené”, byl pro mne šok!

Ještě horší pak bylo zjištění, že lidé, jejichž problémy mají přirozený původ, se pro ně usilovně dožadují magických řešení. A to byl problém, který jsem nikdy nedokázala uspokojivě vyřešit.

Chápejte, když vám přijde žena, s tím, že její dcera má škrábance od démonů, kteří ji posedli, a vy se svou znalostí zdravovědy odhalíte, že jsou to strie… právě jste odhalili potenciál prodat běžnou mast z lékárny za pár tisíc korun 🙂 Šamané museli mít znalosti medicíny a dalších nauk, protože by se bez nich neobešli. Novodobá česká čarodějnice se však nemůže opřít o tradici a je na ní, jak pochopí svou roli. Může se soustředit na to klientův problém vyřešit, řešit ho tak, jak se on dožaduje, neřešit ho vůbec a dávat mu, co chce nebo využívat toho, že lidská víra má v sobě potenciál uzdravení. To jsem dělala já. Pokud přišli lidé s “kletbou”, bylo leší nechat je při tom. Ostatně přišli za čarodějnicí a ne za psychologem. Sociální pracovník by za třemi generacemi domácího násilí nejspíš neviděl nic nadpřirozeného. Je to lidská tragédie. Ale je to kletba?

Záleží na úhlu pohledu. Síla mysli je taková, že když vám někdo vnucuje, že jste šeredná, nezvládnete to bez něj a nestojíte za nic, začnete tomu věřit. Můžete tomu říkat uhranutí. Ale představa, že se zachráníte pouze tím, že vám čarodějnice prodá amulet, je přirozeně zcestná.

A tak moje čarování někdy fungovalo, protože víra a naděje hory přenáší, ale často také ne, protože nemohlo fungovat.

trabl číslo 3

JEŠTĚ JEDNOU, A UŽ MI Z VÁS HRÁBNE!

Říká se tomu nemoc z povolání. Má ji po čase každý. I na mne přišla. Lidově řečeno: začalo mi hrabat.

Přála bych vám slyšet některé telefonické hovory, které jsem vedla.

Představte si, že denodenně potkáváte lidi, kteří vám s vážnou tváří vykládají o tom, že objevili senzačního jasnovidce z Kladna a ten jim řekl, že jsou vtělený anděl (mořská panna, elf, jednorožec). A že by chtěli slyšet váš názor na to, zda to vaše intuice potvrdí.

Protože nejste blázen (ještě ne), máte důvodný pocit, že jasnovidec z Kladna je vykuk, který svými bajkami získává přízeň žen, jejich peníze a přístup do jejich postelí. Ale to nemůžete říct. Jednou se živíte v této branži.

Pamatuji si z jednoho svého vlastního semináře, že když obešlo úvodní představovací kolečko, zaplavil mne zvláštní pocit, že jsem tady jediná, kdo tady má všech pět pohromadě.

Byl to vážně divný pocit…

trabl číslo 4

ČARODĚJNICTVÍ JE NEBEZPEČNÉ!

Nebezpečí, které profese čarodějky skýtá, můžeme rozdělit na metafyzická a ta zjevná. Většina lidí předpokládá, že mi hrozí démoni a kletby, ale s těmi jsem si vcelku snadno poradila. Horší nebezpečí byla ta hmotná.

Takovým hmotným nebezpečím je účastník semináře, který se ukáže být po zuby ozbrojený blázen. Popřípadě uhlazeně vyhlížející účastnice, která přede všemi přizná, že chystá vraždu. Nebo také neodbytný stalker, který vás bude pronásledovat se svými historkami o tom, že jste spolu dělali sexuální magii v dobách Žlutého císaře.

Necítila jsem se právě bezpečně, když moje semináře v čajovně vyrušil tu náboženský fanatik, tu zase nepříčetný bývalý partner některé přítomné.

Občas taky přišel výhrůžný dopis od někoho, kdo se mnou chtěl řešit moje “zločiny na jaře roku 1240“, o kterých jsem přirozeně nevěděla nic 🙂

Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo se mi v noci vlamoval do baráku, ani kolik přesně různých zbraní měl schovaných po těle onen účastník semináře, který byl agresivní a bylo potřeba ho vyvést.

Přicházela jsem do styku s řadou lidí, kteří měli “důchod na hlavu.” Jejich perspektivy byly vesměs beznadějné a jednání agresívní. Myšlenky na mou fyzickou bezpečnost dále zpestřoval proud bývalých manželů klientek, kteří je nechávali sledovat, kempovali před jejich bytem nebo spali před barákem v autě. 

Občas jsem se dozvěděla, že je sledují 24/7.

Když jsem pak šla večer sama domů, nebyl to příjemný pocit.

trabl číslo 5

PŘESTALA JSEM VĚŘIT

Svoji bezpečnost jsem se snažila řešit. Když jsem řešila ony situace s kolegou, poradil mi, abych ve chvíli, kdy někdo obtěžuje mé hosty

„…invokovala Anděly Posledního soudu“

…za tu radu jsem ještě zaplatila a pak jsem si vyčítala, proč se jí neumím podržet? Proč si to dělám? Proč si přitahuji tyto negativní situace? Nejspíš také zanedbávám magickou očistu a neusmířila jsem si duchy místa. Cítila jsem se čím dál hůř a ještě k tomu provinile. Esoterika má totiž na všechno stejné řešení…

Změň svoje myšlení!

Více amuletů! Jiné amulety!

Další výcviky a semináře!

Další pomůcky! Zasvěcení!

Pracuj na sobě!

Nechtěla jsem další očisty, další amulety, hledat dál u sebe chybu. Chtěla jsem jenom mít normální život. A duchovní průmysl pro mne žádné řešení neměl. Začala jsem chodit k léčitelům, protože se zhoršilo mé zdraví. Primárním podezřením byl stres z práce. Svěřila jsem se svým kolegům, že když přijdu do práce, mám křeče a někdy dokonce čůrám krev. Na místo přijetí se na mne snesla lavina výčitek, že přece nemohu opustit své svaté povolání, protože nic svatějšího, než dělat duchovního učitele, je to mé poslání, můj osud. To přece není možné, že bych měla potíže z toho. Také bych měla přestat jíst vejce a sýry a více meditovat.

Viděla jsem najednou, že buď můžu v tom šílenství pokračovat, a třeba na to sejdu, nebo udělat nemyslitelné, a stane se ze mě “odpadlík”.

Byla jsem zpátky na začátku tohohle článku: 10 % mých problémů dokázala vyřešit víra, 10 % bylo opravdu nadpřirozených a zbylých 80 % byly věci zcela zjevné.

Zjevné je například to, že se nemůžete jmenovat Anima Noira, živit se jako čarodějnice a mít normální život. Tak jsem zašla na úřad a změnila si jméno. Sbalila jsem bodyguarda, který měl úplně jiný názor na to, jak se řeší útočící blázen. Neměla jsem v úmyslu se stát první obětí své profese po čtyřech stech letech.

Sbalit normálního chlapa a zanechat čarování… vzpomněla jsem si na závěr z filmu Merlin (1998), kde se dávný čaroděj rozhodne dožít jako smrtelník.

3 komentáře

  1. Noira

    Přemýšleli jste někdy o tom že byste čarovali pro druhé? Znáte někoho, kdo to dělal?

    Odpovìdìt
    • Noira

      Tak to bylo správně chlapsky stručné a jasné! 😉

      Odpovìdìt

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Právě vychází