Tajemství našich snů

Odkud máme vlastně snáře?

Když hovoříme o výkladu snů, představí si většina z nás právě populární snáře, tedy lexikony snových symbolů, ze kterých se sny vykládají. Tyto mají původ v Orienru. Staré kultury na Blízkém východě znaly celé seznamy snových symbolů, které se tradovaly. Každý předmět v nich měl svůj význam. Dodnes se s těmito výklady můžeme setkat ve formě lidových „perských snářů“. Bohužel, tyto výklady jsou naší současné kultuře často natolik vzdálené, že slouží spíše pro pobavení.

Vykládání snů je jedním z věšteckých umění, podobně jako vykládání z karet. Má svoje zlatá pravidla, dá se naučit ale podstatná je u něho také inspirace, kreativita. Základy vykládání snů jsem shrnula v dřívějším článku.

Odborně se tomuto druhu věštění říká oneiromancie, od řeckého výrazu pro sen a věštbu nebo také božskou inspiraci.

Vykládání snů ve starověku

Všeobecně se věřilo, že někteří lidé mají prorocký talent a mohou předvídat svými sny budoucnost nebo božská znamení. Takový varovný sen mohl postihnout i blízkou osobu někoho, komu hrozilo nebezpečí. Obecně se ženy pokládaly za otevřenější vizím a častěji zastávaly roli věštkyň. Tak například i drsný vikinský válečník pečlivě naslouchal snům svojí ženy, které ho mohly varovat před blížící se hrozbou.

Menší štěstí měl Caesar, velký římský státník. Jeho manželka Calpurnie ho spatřila umírat rukou vraha nedlouho předtím, než se tak stalo. Protože se nechtěl politicky znemožnit, podlehl výtkám svých protivníků, kteří se mu vysmívali, „zda nechce odložit zasedání senátu, než bude mít jeho žena lepší sny.“ Caesar byl poté skutečně zavražděn v senátu.

Nejproslulejší příklady věšteckých snů můžeme nalézt v Bibli ve Starém zákoně.

Egyptský faraon měl sen o sedmi vykrmených, pěkných kravách, která byly pozřeny sedmi vyhublými a o sedmi tučných klasech, které pohltilo sedm hubených klasů. Josef mu vyložil tento sen jako proroctví o úrodě egyptského lidu, který bude sedm let prosperovat a poté přijde sedm let bídy. Faraon dal vytvořit zásoby obilí, které zem zachránily od hladomoru.

Starověcí myslitelé dospěli již před stovkami let k poměrně modernímu náhledu na sny. Jedním z takových filosofů byl Artemidorus, který napsal „Pojednání o snech“. V něm rozlišoval to, co později Jung charakterizoval jako velký sen – silnou vidinu, kterou člověk do smrti nezapomene.

Chápal, že sny se musí chápat i vykládat v kontextu povahy a profese snícího a okolností, za kterých se zdály. Pozornost snům věnovali všichni známí filosofové, jako byl Platon, Arisoteles nebo Hippokrates, slavný lékař. Ten věděl, že sny často předjímají nebo varují před příchodem nemoci. Soudil, že je tomu proto, že ve spánku je člověk vnímavější vůči vlastním tělesným procesům.

V celém středomoří existovaly chrámy, zasvěcené bohu lékařství Asklépiovi nebo podobnému egyptskému bohu Serapidovi, kde se lidé podrobovali zvláštní proceduře, zvané inkubace. Člověk, který hledal léčení, se podrobil rituálním očistám a půstu, požil uspávací lektvar a ve snu byl navštíven bohem, který ho vyléčil nebo zjevil proroctví, které potom kněží vykládali. Úcta k Asklépiovi byla velice rozšířená, bylo mu zasvěceno více než 300 známých chrámů.

Sny v Islámu, židovství a křesťanské době

Prorok Mohamed věřil, že sny představují rozhovory mezi Bohem a lidmi. Jiný arabský spisovatel al Masádí soudil spíše, že sny jsou především známkou duševní aktivity. V každém případě se v chápání snů odráželo uspořádání středověké společnosti, kde významnému hodnostáři náležely zprávy ze snů jeho manželky, dětí a služebnictva. Muslimové se s křesťanskými mysliteli shodovali v tom, že jen učenci (Alláhové) mají dostatečný vhled a moudrost k tomu, aby mohli sny správně vykládat.

Židé rozvinuli zvláštní rituál hatívat halom, doslova „udobření snu“. Člověk, postižený noční můrou či děsem vyhledal rabína nebo dokonce radu starších, kteří vyložili sen v pozitivním světle a vysvětlili v něm obsažené rady.

První křesťanští filosofové soudili, že Bůh sesílá sny lidem jako znamení nebo výzvu k jednání. Například knihy Sv. Augustina se těmito odkazy jen hemží.

K jistému obratu došlo za života Sv. Jeremiáše ve čtvrtém století, který byl trýzněn znepokojivými vidinami a usoudil, že jde o výplody ďáblovy.

Tento odsudek křesťanská společnost z velké části přijala a prohlásila sny za lstivost Satana, kterou je potřeba ignorovat.

Přesto se objevovali vizionáři a proroci, kteří trvali na tom, že jejich sny a vize jsou pravé, tedy božské. Nejslavnější z nich byla beze sporu Jana z Arku, osvoboditelka Francie. Panna Orleánská byla upálena u kůlu oficiálně z důvodu rouhačství, protože nechtěla odvolat svou víru v božské vize, fakticky byl však důvod politický a rouhačství posloužilo jen jako záminka k likvidaci nepohodlné vůdkyně.

Také mnozí slavní umělci se odvolávali ke snům. Básník Dante Alighieri byl ve snu veden andělem ke své mrtvé milence Beatrici, které věnoval velkou část svého díla. Také shakespearovská Anglie byla tomuto tématu otevřenější, o čemž svědčí slavná hra Sen noci svatojánské.

Největší podezíravosti došly sny v období protestantské reformace. Ve většině luteránských teologických děl nenalezneme ani zmínku o snech, vizích nebo představivosti. Vyplývalo to z obavy před falešnými obrazy a doslovného chápání zákazu „zobrazovat si Boha“.

Moderní výklad snů

Okolo přelomu 19. a 20. století se vídeňský lékař Sigmund Freud stal posedlým otázkou co se děje v hlubinách lidského nevědomí. Freud se proto odebral do Paříže, aby pod vedením slavného neurologa studoval hypnózu. Freud se rozešel s většinou svých současníků. V lékařských kruzích působil skandál se svým přesvědčením, že hlavními činiteli lidského života jsou emoce a podvědomí, spíše než rozum.

To byla ve viktoriánském prostředí šokující myšlenka. Freud byl tak prvním moderním badatelem, který přičítal snům a práci s nimi mimořádnou důležitost.

Ústředním pojmem Freudovy psychologie bylo „vytěsnění“. Společensky nepřijatelné pohnutky a pudy, které člověk nemůže přijmout do vědomí, vytvářejí uvnitř osobnosti napětí a jsou vytlačovány na okraj procesem vytěsnění. Tento probíhající tlak a souboj v nitru osobnosti jsou člověku z velké části nedostupné; projevují se prostřednictvím mimovolných přeřeknutí, ve výpadcích paměti – a ve snech.

Sny pokládal Freud za klíč k obsahům podvědomí. Brzy ve svém výzkumu si uvědomil, že by mu sny mohly poskytnout nenahraditelné poznatky ohledně vytěsněných pocitů, které u pacienta působily napětí. Rozvinul teorii, že sny představují nejúplnější záznam lidského vědomí. Důvodem, proč sny hovoří vždy v symbolické řeči je podle Freuda skutečnost, že představují podvědomá přání, která jsou příliš šokující nebo děsivá na to, aby je vědomí přijalo. Sny tedy fungují jako noční ventilátor, který vypouští tísnivé duševní obsahy.

V jubilejním roce 1900 vydal svou klasickou práci na toto téma Výklad snů, která se stala úhelným kamenem veškeré další psychologie snu.

Nejznámějším z Freudových žáků se stal Švýcar Carl Gustav Jung. Ten byl fascinován nevědomím, ale posléze ho odradil Freudův důraz na sexualitu. Učení C. G. Junga, jež později vstoupilo do historie pod jménem analytická psychologie, se opíralo o znalost mýtů, mysticismu a duchovní zkušenosti. Jungova orientace vycházela z chápání lidských dějin a duchovnosti, spíše než biologie. Ústředním pojmem jeho chápání jsou tzv. archetypy, určité koncentrované symboly lidské zkušenosti. Archetypem může být dobrá víla nebo zlá čarodějnice, a většina těchto postav odráží různé části sebe sama. Výklad snů se v posledním století stal naprosto uznávanou součástí psychoterapie a dnes se mu již otevřeně věnuje i mnoho terapeutů.

V magii a čarodějnictví  mají sny zásadní význam v několika ohledech:

• odhalují přítomnost kleteb
• ukazují vůli bohů
• odhalují budoucnost
• potvrzují přízeň bytostí
• ohlašují splnění kouzel a přání

proto by jim každá čarodějnice měla svou pozornost věnovat a zkusit si alespoň jednou v životě po určitou dobu vést snový deník.